Šrotovné - čo je vidieť a čo nie je vidieť

.
Aktuálne príspevky hľadajte na doméne econoir.sk
Zdá sa, že vlády objavili konečne liek na krízu - šrotovné! Vyzerá to tak jednoducho - podporíme ľudí, aby zahodili starú vec a kúpili si novú. Náklady nám vlastne zaplatí daň z novozakúpeného výrobku, takže štátny rozpočet to nič nestojí.
Len škoda, že jednoduché riešenia neexistujú, obzvlášť keď ich ponúka štát.

- opatrenie prospeje úzkej skupine občanov, ktorá má ochotu a prostriedky kúpiť si nové auto. Väčšina embéčok a favoritov ostane ďalej v garážach, pretože ich majitelia ťažko budú mať 5-7000€ poruke na nákup nového auta.

-je zaujímavé, že politici, ktorí tvrdia, že zníženie daní v čase krízy nepomôže, podporujú šrotovné. Pritom sa prakticky jedná o zníženie DPH z automobilov, kedže to, čo človek zaplatí na DPH sa mu +- vráti v šrotovnom. Veľká časť ľudí, ktorá zažiada o šrotovné, si v priebehu roku aj tak plánovala kúpiť automobil (ak ste to nemali v plán pre najbližšie roky, motivácia 1500-2000€ nebude až taká obrovská, aby ste zmenili názor) - teda rozpočet príde o príjmy.

- to najdôležitejšie na záver. Šrotovné predstavuje umelé preskupenie spotreby. Ľudia, ktorí sa rozhodnú kúpiť auto kvôli šrotovnému, by svoje eurá nezašili do podušky (obzvlášť pri financovaní lízingom), ale minuli by ich inak. Teda týchto niekoľko tisíc eur nie je vytvorených zo vzduchu, alebo vytiahnutých z kredenca, ako sa to snažia prezentovať niektorí politici - prídu o ne desiatky iných firiem a spoločností, ktoré svoju prácu robili dobre a ich produkty sú medzi ľuďmi žiadanejšie ako autá.
Nehovoriac ot tom, že príde k umelému obnoveniu kapitálu - autá, ktoré budú zošrotované, by často mohli slúžiť veci ďalej a obnovená mohla byť iná časť rodinného kapitálu, napríklad kuchyňa - ak by to záležalo na rozhodnutiu jednotlivca. Vláda však rozhodla, že potrebné je obnovovať autá.

Ak je riešenie krízy také jednoduché, prečo sa do toho neoprieť poriadne? Prečo nedať šrotovné na domy a pomôcť stavebnému priemyslu? Ak zbúrate aspoň 50 rokov starý dom, dostanete 25000€. Alebo textilnému priemyslu? Ak zošrotujete ponožky aspoň s jednou dierou, dostanete 1€. A tak môžeme pokračovať a postupne búrať všetko - veď nám to dá prácu, nie?
Alebo by bolo jendoduchšie znížiť dane?

Tento "novátorský" prístup dnešných vlád popísal a veľmi pekne vysvetlil v 19.storočí už Frederic Bastiat vo svojej skvelej knihe Čo je vidieť a čo nie je vidieť (volne dostupné!).

I. Rozbité okno
Byli jste svědky řádéní správného občana Dobrodéje Sedláčka, když jeho nezvedený syn vyrazil okenní tabuli? Pokud jste byli u tohoto spektakulárního výjevu, byli byste pak též mohli konstatovat, že všichni přihlížející i kdyby jich bylo třicet poskytli, jak se zdá, nešťastnému majiteli tuto jednostejnou útéchu: Všechno zlé je k nìčemu dobré. Takové nehody podporují prùmysl. Každý se musí néjak živit. Co by dělali sklenáři, kdyby nikdy nikdo nerozbil žádné okno?

Tato soustrastná formulka obsahuje celou určitou teorii, kterou je dobré přistihnout flagrante delicto v tomto zcela jednoduchém případě, jelikož je to přesnì tatáž teorie, která naneštěstí ovládá většinu našich ekonomických institucí. Dejme tomu, že je třeba vydat 6 frankù, aby se napravila škoda. Pokud by nìkdo chtìl říci, že tato nehoda je poskytne sklenářskému prùmyslu a že tedy v rozsahu hodnoty šesti frankù se tomuto prùmyslu dostane podpory, tak má mùj souhlas. Nemám nižádnou námitku a uznávám, že se usuzuje správně. Přijde sklenář, vykoná svoji práci, dostane 6 frankù, bude si mnout ruce a v duchu bude blahořečit onomu enfant
terrible. To je to, co je vidět. Jestliže však jak se velmi èasto stává cestou dedukce dospějete k závěru, že je dobré rozbíjet okna, že se tím napomáhá oběhu peněz, že z toho rezultuje podpora prùmyslu obecně, pak je mojí povinností volat: Zadržte, vaše teorie uvízla na tom, co je vidět, a nebere v úvahu to, co vidět není!
Zde není vidět to,že náš občan protože utratil 6 frankù za jednu vìc nemùže již vydat tuto sumu na jinou věc; není vidìt, že kdyby nemusel dát spravit okno, dal by si spravit např. sešlapané střevíce, nebo by si přikoupil další knihu do své knihovny. Byl by zkrátka upotřebil těch 6 frankù na nìco jiného, což ovšem již nemùže učinit. Uvažujme tedy o prùmyslu obecně.
Bylo rozbito okno, sklenářský prùmysl získává 6 frankù; to je to, co je vidět.
Kdyby okenní tabule nebyla rozbita, byla by 6 frankù získala živnost obuvnická (nebo nějjaká jiná); to je to, co vidìt není. A kdybychom vzali v úvahu to, co vidět není, poněvadž je to faktor
negativní, a stejně tak to, co vidět je, ponìvadž je to faktor pozitivní, porozuměli bychom, že zde neplyne žádný prospěch ani pro prùmysl obecně, ani pro celek národní práce z hlediska zaměstnanosti, ař již se okenní tabule roztloukají nebo nikoliv.
Všimněme si však nyní Dobroděje Sedláčka.
V rámci první hypotézy, totiž pokud se okno rozbije, vydá 6 frankù a nemá o nic víc a o nic ménì, než mìl dřív, má užtek z okenní tabule. V rámci druhé hypotézy, tedy pokud by nedošlo k nehodě, vydal by 6 frankù na střevíce a měl by užitek jak z páru bot, tak i z okenní tabule.
Nuže, jelikož Dobrodìj Sedláček je členem společnosti, je nutné dospìt k závěru, že společnost jako celek ve své celkové bilanci vynaložené práce a získaného užitku přišla o hodnotu rozbité okenní tabule. Jestliže provedeme generalizaci, plyne z toho tento neočekávaný závěr: Společnost ztrácí hodnotu zbytečně zničených předmětù, jakož i následující aforismus, při kterém ochranářùm vstávají hrùzou vlasy na hlavě: Rozbíjení, ničení a rozhazování není stimulací celkové zamìstnanosti. Lze jej vyjádřit také stručněji: Destrukce nepřináší zisk.